Lázeňství se obohacuje o staré lázeňské praktiky i nové metody

Už ve starověku lidé pěstovali očistu těla a postupně ji zdokonalovali. Přišli na to, že tělu prospívá nejen umytí od špíny, ale delší koupel v čisté vodě, masírování či různé byliny, které se do koupelí přidávaly. Postupně vznikaly prostorné místnosti a samostatné budovy, kde se koupelím věnovali i chudší lidé, nejen bohatí. Koupele v lázních se staly přirozenou součástí hygieny i společenského setkávání lidí. Později se využívaly různé termální a minerální prameny. Že jde o přirozenou součást lidské hygieny, dokládá i fakt, že koupele byly oblíbené u národů, které se nepotkávaly, například ve starověkém Egyptě, Číně či Japonsku. 

V českých zemích, kde se hojně vyskytují minerální i termální prameny, se lázeňství rozvíjelo od 15. století, ale největšího rozmachu dosáhlo v období od 18. do 20. století. V místech, kde se objevily minerální prameny, vyrostla lázeňská střediska, někdy v atraktivním architektonickém slohu, který dodnes obdivujeme. Rozvoji lázeňství pomáhaly i různé legendy, které popisovaly zázračné uzdravení, někdy měly i náboženský charakter. Ale i současná věda zjišťuje, že lázeňské pobyty mají na zdraví lidí mimořádný vliv a leckdy pomohou k uzdravení, s nímž lékaři nepočítali. A nejde jen o přímé účinky léčivých pramenů, ale o celkovou péči o tělo. Lázeňské pobyty přispívají k duševní pohodě a ta má nakonec na uzdravení velký vliv. 

Dnes je lázeňská péče propracovaným systém procedur s cíleným působením na řadu onemocnění. Lázeňské pobyty prospívají lidem s poruchami oběhového ústrojí, vnitřních orgánů, s kloubními potížemi, jsou doporučovány po vážných operacích. K tradičním postupům, tedy koupelím v minerální či termální vodě, pití léčivé vody, zábalům z rašeliny a masážím, přibyly například perličkové koupele, suché uhličité koupele, škála nových masáží či parafinové zábaly s různými přísadami, například medem či kokosem.